Čekáte první miminko. Ráda byste ho kojila, ale…
Ale ve vaší rodině nikdo nikdy nekojil déle než pár týdnů a traduje se, že jsou tyto potíže dědičné.
Vaše maminka nebo sestry s kojením skončily velmi brzo, protože měly málo mléka nebo se všem zdálo, že je slabé – děti plakaly, chtěly se kojit častěji než po třech hodinách, chtěly být u prsu dlouho nebo se od něj naopak odtahovaly, v noci se budily a nevydržely spát, dokud nedostaly umělou výživu.
Slyšela jste stejný nebo podobný příběh? Co teď? Je to pro vás těžká výchozí pozice? Dá se to vůbec překonat?
Těžká pozice to je.
Obvykle však z jiného úhlu pohledu, než by se možná dalo očekávat.

Nekojení a dědičnost

Uvádí se, že ze zdravotních důvodů nemohou kojit asi 2-3 % žen, přičemž většina těchto potíží není genetického původu. Až na zcela výjimečné, raritní případy jako například vrozené vývojové vady prsu nebo některé hormonální poruchy nejsou problémy s kojením dědičné. Říkáte si, jak to? Vždyť u nás nekojil vůbec nikdo, všechny ženy brzo přišly o mléko, to nemůže být náhoda.

Pojďme se na to podívat blíž.

V době, kdy jsme se narodily my, vypadala podpora kojení asi tak, že děťátko po narození poplácal porodník po zadečku, omyli ho, zabalili do peřinky, ukázali na půl minuty mamince a odvezli na novorozenecké oddělení k dalším podobně zavinutým vánočkám. V porodnici panoval přísný režim, na kojení se děti přivážely v pevně stanovených intervalech. Miminka, která plakala v mezičasech, dostala dokrm z lahve a v době, kdy je v rozvrhem určenou hodinu přivezli k mamince, už někdy o kojení ani nejevila zájem, protože měla plné bříško a chtělo se jim spát. Jiná miminka by se možná zase kojila déle, ale hodinky byly neúprosné. 30 minut a vzhůru zase na novorozenecký pokoj… Máš malý hlad? Nebo velký? Potřebuješ pít méně, zato častěji? Potřebuješ pít dlouho a nebo se jen pomazlit a prozkoumat, jaké to vlastně u maminky na tom prsu je? Smůla. Individuální přístup se příliš nepěstoval. A přitom alfou a omegou úspěšného zahájení kojení je odpovídání na skutečné potřeby miminka a nepřetržitý kontakt s maminkou.

Poslechněte si svědectví z 80. let

„Po půlhoďce sestry miminka, která byla uvázaná pevně v plínce, chytily za střed povijánku a naštosovaly na vozík. Pozor! Byl dvoupatrový. Nahoru i dolů se vešlo celkem asi dvanáct mimin. Některá od mámy uspaná chrupala dál, některá pohybem probuzená začala vrčet. Sestry je odvezly o patro výš, kde je začaly jedno po druhém vážit. Bylo nutné zjistit, kolik děti vypily. Pokaždé. Od druhého, třetího dne jsme se tam chodily koukat a poslouchat to magické číslo. Bylo nás asi sedm matek. Do jedněch dveří novorozeneckého jsme se nevešly, tak jsme stály na schodišti naproti a z dálky sledovaly, jak sestry s dětmi zacházejí. Jak s houskami. To už byly až na výjimky všechny vzhůru a křičely na protest. Takže: zvážit, přebalit a uložit do postýlek k dalšímu „spánku“, než se povezou opět k maminkám.
Tak to šlo celý týden. Kdo řval fakt echt úporně, toho za matkou dovezli jako „otravu“. Takové dítě mělo vyhráno a mohlo se chovat o trochu dýl. Ale bylo to výjimečné. Spíše dostávaly dudlíky. Možná i mléko z lahvičky, ale to nevím jistě.“

Důležitost poporodní podpory

Po příchodu z porodnice domů měly ženy na rozdíl od těch dnešních obrovskou výhodu v poporodní péči – za nedělkou docházela dětská sestra, která jí byla k dispozici a snažila se poradit při potížích. Kojení nebylo odsuzováno, ale ani výrazně podporováno a když nastal nějaký problém, většinou byla automatickým řešením umělá výživa. Nezapomínejme na to, že ženy čelily velkému společenskému tlaku být dokonalými matkami i hospodyňkami a že péče o domácnost a děti byla v lecčems složitější než dnes. Také byly často i odbornými kapacitami varovány, aby děťátko nerozmazlily chováním nebo mazlením. Když projevilo nespokojenost pláčem, dostalo dudlík, asi jen málokteré miminko se kojilo opravdu podle svých potřeb (což je v šestinedělí někdy v podstatě nonstop). Omezování fyzického kontaktu a intervalové kojení je bohužel nejlepší cesta, jak přispět k nespokojenosti a neprospívání děťátka. Celý problém se pak většinou mylně interpretuje jako „málo mléka“ nebo „slabé mléko“. S takovou nálepkou už je jen otázkou času, kdy o to mléko žena skutečně přijde.

A co jsme si z toho vzali v 21. století?

Jsem moc ráda za ty porodnice a ordinace lékařů, kde podpora kojení funguje. Nicméně buďme upřímní, ve spoustě z nich to stále není žádná sláva. O samopřisátí leckde ještě ani neslyšeli, bonding si představují jako plácnutí miminka na chvíli mamince na břicho, ale pak šup šup na váhu, vydrbat pod vodou a provést všechny ty „nezbytné“ procedury, které však zcela jistě nejsou důležitější než nepřerušovaný kontakt s maminkou. Po zavinutí dítěte do zavinovačky zatáhne sestra ženě za bradavku a tu se pokusí naštelovat dítěti do pusinky. Často neúspěšně případně za cenu bolesti. I u některých dětských lékařů bohužel vítězí plakáty výrobců umělé výživy nad zdravým rozumem.

Stále ještě slýcháme poškozující rady jako: „první dva dny novorozenec jíst nepotřebuje, stejně ještě nemáte mléko“, „kojte deset minut z jednoho prsu, deset minut z druhého, jinak vám je zničí“, „zelená stolice je hladová stolice“, „když ho po kojení nezvážíte, jak můžete vědět, že vypilo dost?“ atp. Tyhle komentáře však vedou k jedinému – k podkopání základní důvěry ženy v sebe sama, důvěry v to, že dokáže nakrmit své dítě. Od toho je už jen krůček ke stresu při každém kojení, horšímu přisávání, ragádám, ucpaným mlékovodům/zánětům a horšímu prospívání děťátka.

Přitom to nejdůležitější, co žena potřebuje slyšet, je: „Vezměte si miminko k sobě a kojte ho neomezeně tak, jak potřebuje. Novorozenci prokojí někdy doslova celé dny a noci a je to tak v pořádku, protože jedině poctivým vyprázdněním prsu se stimuluje dostatečná tvorba mléka. Když je miminko u prsu málo nebo vlivem špatného přisátí pořádně nepije, bude postupně mléka ubývat. Naše tělo hospodaří s energií šetrně a nebude ze sebe zbytečně vydávat to nejlepší, když není dostatečný odběr. A navíc kojení není jen o jídle, spolu s maminčinou blízkostí dodává miminku pocit bezpečí, přispívá k jeho spokojenosti a reguluje tělesné funkce (dýchání, činnost srdíčka, tělesnou teplotu, hladinu krevního cukru aj.). Nemusíte mít obavu, že se častějším kojením děťátko rozmazlí nebo se bude kojit až do puberty. Naopak – dítě, které má vrchovatě uspokojeny základní potřeby, se jich nemusí hlasitě domáhat a je lépe připraveno na všechny vývojové fáze, které ho čekají.“

Dokážu tedy to „dědičné“ nekojení v rodině prolomit?

Jak jsem psala, pozice to není jednoduchá. Nikoliv však kvůli genetice, ale kvůli mýtům, které pravděpodobně budete poslouchat a kterým se buď budete muset postavit a nebo se naučit metodu „druhým uchem ven“. Podaří-li se vám všechny komentáře rozsévající nejistotu pustit z hlavy a nebo alespoň trochu odklonit, máte napůl vyhráno.
Velkou výhrou je podporující partner, který má plnou důvěru ve svou ženu a vytváří jí bezpečný prostor, aby se mohla soustředit na sebe a miminko.

Mějte na paměti, že nejčastější příčinou problémů s kojením není genetika, ale:

• neznalost toho, jak vlastně funguje tvorba mateřského mléka a jak ji nechtěně nesnižovat
• neznalost zásad správného přiložení miminka k prsu tak, aby dobře pilo
• oddělení miminka od maminky po porodu
• zastaralé znalosti zdravotníků o kojení a rozporuplnost informací, které ženě podávají
• nevhodný marketing náhrad mateřského mléka
• předčasné ukončení kojení při banální nemoci matky (neznalost léků použitelných při kojení)
• kouření
• a v neposlední řadě také… absence pozitivních vzorů v rodině.

Přeji vám spokojené děti, důvěru v sebe sama a nezapomínejte, že… štěstí přeje připraveným.